Milí rodičové a blízcí, kteří máte v rodině duševní onemocnění,

můj příběh a zkušenost s duševním onemocněním začaly v květnu 2013, zhruba před sedmi a půl lety. Přiletělo to k nám jako bumerang, který se stále vrací, dalo by se říct, že téměř každý rok. Děli se u nás zvláštní věci, ale až zpětně si uvědomuji, že to byl začátek nemoci. Dominik byl výborný student, sportovec s výbornými výsledky a pak pozvolna přestával chodit na tréninky i do školy a jeho prospěch šel ke dnu. Tehdy začal experimentovat s marihuanou, steroidy a pervitinem. Odcházel večer z domu a v noci se vracel, nemohl spávat, četl Bibli a začal mluvit o Bohu a satanovi o sobě mluvil jako o Janu Křtiteli, červená barva byla špatná, boty ho vodily na špatná místa, ztrácel věci nebo je spíš rozdával, chvíli se smál jak smyslů zbavený a z toho přecházel do šíleného pláče, měl různé předtuchy o budoucnosti, dějiny přenášel do přítomnosti. Velmi vzpomínal svého zesnulého otce a dával si jeho smrt za vinu. Vykopl kamarádovi dveře, protože ho slyšel za dveřmi a byl přesvědčený, že se mu zapírá (nebyl doma), aby mu nemusel vyplatit peníze za vyhraný zápas. Byl velmi dezorientovaný v čase, v prostoru, a v tuhle dobu mu začínala praxe v TPK (mlékárna Hodonín), kterou mu domluvila moje sestra, která tam pracovala. Po všimnutí, jak Dominik vyšiluje v provozovně mi ihned volala. A to byl impuls kdy, jsem začala jednat. Vzala jsem Dominika a navštívila dětskou lékařku, která nás poslala k dětské psychiatričce. Ta s Dominikem udělala nějaké testy a na jejich základě ho poslala do PNK.

O tom nechtěl Dominik ani slyšet, protože není žádný blázen a tam on nepatří a já jsem byla bezradná, jak mu mám vysvětlit, že se bez lékařské pomoci z toho stavu nedostane. Nakonec jsem ho přesvědčila, že tam musíme jet. Požádala jsem mého bratra o odvoz, a jeli jsme. Ale teď teprve začal stres. Paní doktorka na příjmu si Dominika vyslechla, ale tím, že už byl plnoletý, musel s hospitalizací souhlasit, ale to on odmítal, protože on není blázen. Stále si stoupal a zase sedal, chodil zmateně po ordinaci. A já jsem stála bezradně v ordinaci a ptala jsem se lékařky, co mám jako dělat. V mých očích musela vidět zoufalství a beznaděj, ale moc jí to nezajímalo. Ale z druhých dveří vyšla jiná lékařka, která zdravotní stav konzultovala s dětskou psychiatričkou a ta jí řekla, že je Dominik v tomto stavu nebezpečný jak sobě, tak okolí. A hospitalizovali ho nedobrovolně.

Ani pro ošetřovatele to nebyl žádný med, protože Dominik chtěl utéct a pět chlapů s ním mělo co dělat, aby ho naložili do převozní sanitky. Potom jsem šla ještě na oddělení 6A na které ho odvezli, ale to už jsem ho neviděla, jen mi ošetřovatel řekl, ať se nebojím, že bude v pořádku. Cestu zpátky domů jsem samozřejmě proplakala. Nechtěla jsem mít syna nemocného a v blázinci, bála jsem se, jestli bude ještě někdy normální a jestli se z toho stavu může zotavit. Představa, že půjdu po městě a lidi si na mě budou ukazovat, že jsem matkou toho bláznivého kluka, byla pro mě hodně těžká. Asi jsem si myslela, že to mám napsané na čele. Měla jsem velké výčitky, že jsem ho tam nechala samotného bez mé pomoci. Plakal mi do telefonu, ať pro něj přijedu, ať ho tam nenechávám s blázny a vrahy. No to bylo něco na mou psychiku, ale ustála jsem to. Jezdila jsem za ním každý týden, abych mu byla oporou a vysvětlovala mu, že taková věc se může stát každému a není zač se stydět. V tomto období byl Dominik školou povinný, tak jsem mu musela vyřídit školu. Tím, že nechodil do školy a měl velkou absenci a z některých předmětů nebyl klasifikován, bylo jediné řešení a to opakování ročníku.

V léčebně strávil tři měsíce a diagnóza zněla porucha duševní a poruchy chování způsobené užíváním více drog a jiných psychoaktivních látek. Moc jsem tomu nerozuměla, ale spoustu věcí jsem si našla na internetu. Naivně jsem si myslela, že se tahle hrůza už nebude nikdy opakovat, byla jsem ostražitá, často jsem se ho ptala, jak se cítí a jestli ho něco netrápí. Ale tím, že nemoc nepřijal a neměl na ni náhled, nebylo možné s ním o tom mluvit.

I já, jako matka svého jediného syna, jsem měla velký problém přijmout, že mám duševně nemocné dítě. Trvalo mi dlouho smířit se s tím.  Myslím si, že každý rodič u jakkoliv nemocného dítěte, prožívá výčitky svědomí. U duševně nemocného dítěte, je to dvojnásob. Ty výčitky svědomí, co jsem měla  udělat jinak, víc, míň atp. byly neúnosné. Ten pocit, že vám dítě brečí do telefonu a prosí vás, abyste si ho vzali zpátky domů, že už bude „hodný“ a i když moc chcete, tak ho tam necháte, neboť víte, že je to pro jeho dobrou, je prostě neúnosný. Myslím si, že tyhle všechny emoce, pocity a výčitky, mi bránili v tom, abych se smířila s tím, že je Dominik nemocný. Celé to moje smíření, trvalo asi půl roku, potřebovala jsem čas, pochopit to, nasát nějaké informace a přijmout to, jak se nemoc projevuje.

Doufala jsem, že se to už nikdy nebude opakovat. Ale za rok a půl to tu bylo znovu. Mezitím jsem Dominikovi vyřizovala několikrát školu, aby ji dokončil a aby měl nějaké vzdělání. Prosila jsem učitele, aby mu dali ještě šanci, ale on neměl absolutně žádný zájem ani snahu si školu dokončit. Každý den jsem ho vozila autem ke škole, ale má snaha byla marná. Odcházel z vyučování nebo po mém odjezdu šel jinam. Toulat se po městě. Ještě jsme mysleli s trenérem, že by mu prospělo odjet mimo Hodonín. To jsem mu taky zařídila. Odjel trénovat do Thajska na tři měsíce. Určitě si to užil, ale i tam jeho chování bylo prý zvláštní. Ještě si odboxoval na Noci bojovníků zápas, který vyhrál, ale pak už na tréninky pravidelně nechodil. Snažila jsem se s Dominikem hodně mluvit a varovat ho před možností návratu onemocnění a důležitosti abstinence, ale nepomohlo to, měl a má svou hlavu, která ho přivádí opakovaně do psychiatrické nemocnice. A, tak následovala další hospitalizace, která proběhla v roce 2015, ta byla první dobrovolná. Trvala tři měsíce a diagnóza zněla schizoafektivní porucha-manický typ a porucha způsobená více drogami. V období téhle hospitalizace jsem byla těhotná, ale přesto jsem za Dominikem pravidelně jezdila. Po téhle hospitalizaci jsme požádali o důchod, který mu byl přiznán v plné výši. Dále se zkoušel vrátit do školy, opět jsem mu pomohla školu vyřídit. Nastoupil na obor kuchař-číšník, ale dlouho se tam neohřál. Učitelé a mistrové odborného výcviku byli velmi laskaví a chtěli mi pomoct, ale Dominik prostě nechtěl. To už jsem rezignovala. Smířila jsem se s tím, že Dominik bude mít pouze základní vzdělání.  Doufala jsem, že přivítání sourozence bude mít na Dominika pozitivní vliv, ale spletla jsem se. Říkala jsem mu, že by měl být příkladem pro sourozence. Myslím si, že vnitřně by chtěl být jiný, ale stejně si vždy najde cestu k drogám a pak to jede, jak namydlený blesk. A podotýkám, že vždy po nějaké době odmítal užívat léky. Nešlo mu vysvětlit, že ho léky udržují v normálním stavu. Stále opakoval, že on není nemocný a už se nikdy do léčebny nevrátí. Jak bych mu to přála. Ale opak by pravdou a v září 2016 se v PNK ocitl znovu.

Tahle hospitalizace už byla delší. Trvala asi čtyři měsíce. Myslím, že se budu opakovat, když řeknu, že jsem za Dominikem jezdila každý týden. Vždy když je v léčebně, tak slibuje, že už nikdy nebude brát drogy, že on není žádný feťák, že si najde třeba brigádu a doma nám bude pomáhat. Ale realita bývá úplně jiná. Samozřejmě s Dominikem řeším i možnost komunity, ale o tom nechce ani slyšet.

Vysvětluji mu, že by to pro něj bylo vhodné a dobré a mohlo by ho to posunout v životě. Naučil by se spoustu nových věcí. On to nepotřebuje. Zvládne to sám. Dominika propustili 20. 1. 2017. Zrovna jsme se vraceli z hor, tak jsme se za ním stavili. Paní doktorka mi řekla, že je stabilizovaný a může být propuštěný. Mně se Dominik od začátku nepozdával, znám ho. Vím jaký je i ve fázi nemoci i ve fázi zaléčení i něco mezitím. Tohle byl napumpovaný balón, jen prasknout. Bylo to rozhodnutí paní doktorky, tak jsem si říkala, že jsem trošku paranoidní a Dominika jsme odvezli domů. Za dva dny jsme šli na kontrolu k jeho psychiatrovi. Ten když ho uviděl, tak ho okamžitě odeslal k rehospitalizaci, jenže s tím Dominik nesouhlasil a utekl z domu. Co teď mám asi dělat. Byla jsem bezradná. Jak to zvládnu s malým dítětem za krkem a v šestém měsíci těhotenství.

Zavolala jsem tedy na policii a nechala Dominika hledat. Asi po dvou dnech ho zajistila zásahovka někde u Brna ve vlaku a já si ho musela přijet převzít. Poprosila jsem švagra, jestli by mohl jet se mnou. Dominik byl zadržený na policejní stanici v Brně na vlakovém nádraží. Už když jsme se přibližovali, bylo slyšet neskutečné hulákání Dominika. Dominik byl zcela mimo realitu. S policií jsem vyřídila formality a čekali jsme na sanitku. Policie se s námi domlouvala na každém kroku. Do sanitky ho převedl strýc, aby nemusely být použity pouta. Po celou dobu s ním byl v sanitce. Já jsem jela s Policií za nimi do  PN Černovice. Už jsem si myslela, že bude klid, ale nebyl. Lékařka řešila, jestli ho budou hospitalizovat oni anebo ho budou převážet zpět do Kroměříže. To trvalo minimálně dvě hodiny a po celou dobu byl Dominik v sanitce společně se strýcem. Nakonec jsme museli jet do nemocnice ke sv. Anně, kde mu udělali testy na drogy apod. Tam ho přes noc hospitalizovali a ráno ho přijali do PN Černovice. Bylo to velmi vyčerpávající, jak pro Dominika, tak pro mě i jeho strýce.

V půli dubna 2017 byl propuštěný v celkem dobrém psychickém stavu oproti propuštění z PNK.  Pokud se můžu vyjádřit, jako matka, tak srovnání Černovice Brno a Kroměříž je neskutečné. Jak komunikace lékařů, tak sociální personál, tak ošetřovatelé. Tam to funguje, jak by mělo. I Dominik tam byl spokojený. A to je důležité. Mezi touto hospitalizací a následnou uběhly tři měsíce a v téhle době se s Dominikem nedalo moc komunikovat, protože opět vletěl do drog a už se nám vzdaloval.

Sám si řekl, že to přehání a jel se nechat hospitalizovat do PNK. Pobyl si na oddělení 12A, kde proběhla detoxikace na THC a po měsíci se dožadoval propuštění. Po propuštění někdy v červnu 2017 znovu vletěl do drog. Situace už byla velmi neúnosná, tak jsme se domluvili, že půjde bydlet na ubytovnu. Z té ho asi po dvou měsících vyhodili za nedodržování předpisů. A do jiné ubytovny už nešel, raději se toulal a žil, jako bezdomovec. Po nějakém čase stráveném na ulici prosil, ať ho vezmeme domů, jenže těch slibů už bylo tolik, že jsem jeho prosbu odmítla. Nechtěla jsem sebe a rodinu vystavovat stresu. Nemusela jsem být ostražitá, jestli se něco děje, nemusela jsem po něm uklízet nepořádek, který dokázal udělat během pár chvil. Mohla jsem se v klidu věnovat Dominikovým sourozencům. Byla jsem tvrdá a neoblomná. Bylo to pro mě, jakožto matku, nesmírně těžké, ale věděla jsem, že jsem mu už několikrát vyšla vstříc a situace se pořád opakovala nebo zhoršovala. Našla jsem tedy v sobě odvahu, ho nechat žít jeho život, jak on chce. Pronásledovaly mě výčitky, pořád jsem byla na trní, ale za svým názorem a rozhodnutím jsem si stála.  Domů se chodil vysprchovat, najíst, pro důchod, který za dva dny utratil nebo prohrál v automatech.

Takhle trvalo téměř do Vánoc, kdy přišel znovu s prosíkem, že takhle žít nechce, a ať ho vezmeme domů. V tomto čase by měla být rodina po hromadě, tak jsme mu dovolili být s námi. Snažil se být v pohodě, byl jak vyměněný. Dalo se s ním mluvit, byl rozumný, chodil nakupovat, hrál si se svými mladšími sourozenci. Občas nám pomáhal na zahradě. Byl to zas ten Dominik, jak před první hospitalizací. Za tento čas jsem byla velmi šťastná. Opravdu, tak jak jsme se vzdalovali, tak teď jsme se sbližovali.

Ale, jak už víte, byla to otázka času, kdy se zas něco rozjede, protože Dominik plně neabstinoval a ani neužíval léky. Taky se mu udělala na zadku píštěl, kterou si nechával pravidelně ošetřovat, a to mělo na jeho psychiku velmi špatný vliv.  V září 2018 jsme měli s manželem svatbu, ta ještě probíhala v pohodě, ale už jsem si všímala, že se s Domčou něco děje. V říjnu mu operovali píštěl a tady už nedodržoval pokyny od lékařů. Rána mu praskla a museli mu to znovu čistit a ošetřovat. Měl dodržovat klid na lůžku, ale toho už nebyl schopný. V téhle době jsem se ho snažila namotivovat k hospitalizaci, protože ty jeho manické stavy jsou běsnící, jenže v mánii je prostě king a nikoho a nic nepotřebuje.

A tak jsem čekala, co se bude dít. Domča si jezdil do Vídně na výlety, kde se snažil třeba zastavovat metro, chtěl zabránit válce s Turky, oslovoval neznámé ženy a muže a chtěl si s nimi povídat. Zabloudil v lese, přebíhal dálnici v Brně. Vzal doma sekyru a káru a šel do lesa pro dřevo do krbu, i když žádný nemáme. Káru s dřevem nechal před barákem, začal sprostě nadávat a odjel do Hodonína. Jeho chování bylo zmatené a chaotické. Zrovna se vrátil odněkud z výletu, měl zimnici, byl dehydrovaný, pořád si s někým imaginárním vykládal. Byl totálně vyčerpaný, ale po dvou hodinách spánku začal chodit po baráku, všude kouřit a mluvit. Pořád mě budil, už jsem byla unavená, tak jsem zvýšila hlas, ať jde spát a nekouří. Začal doma běhat a vyhrožovat, že skočí z balkónu a půjde ukrást cigarety a dupal a hulákal. No bylo to divoké. Manžel vyšel z ložnice a už viděl, že je zle, jen jsem mu řekla, ať volá záchranku a policii. Jako první přijeli policisté a za pár minut sanitka.

Paní doktorka si nejprve s Dominikem vykládala o tom, jak se cítí a co prožil, ale chvílemi to znělo, jako výklad z knížky. Dominik začal být agresivní na manžela a vyhrožoval mu pěstí, policisté se snažili situaci uklidnit, ale Dominik zkoušel obelstít i je. Jenže se mu to nepovedlo. Nakonec to skončilo napadením policisty, kdy na Dominika naskákali úplně všichni. Dva policisté a dva záchranáři s ním měli co dělat. Doktorka mu aplikovala násilím injekci a za chvíli byl krotký, jak beránek. Nebylo to pro mě jednoduché znovu zažívat tohle psychické vypětí, ale musela jsem to ustát, tak jako už poněkolikáté.  Při odjezdu sanitky jsem mu slíbila, že za ním budu jezdit každý týden a ať se nebojí, že to bude zas dobré. To už jsem za ním jezdila s oběma jeho sourozenci, chodili jsme na procházky, ale nejraději jsem za ním jezdila sama, abychom měli na sebe čas.

Tenhle pobyt v PNK trval od listopadu 2018 do června 2019. V tomto mezidobí jsem zjistila, že existuje ,,nějaká‘‘ služba Práh, tak jsem se s nimi zkontaktovala a začala naše spolupráce. Na osobní schůzce mi vedoucí týmu spoustu věcí ohledně nemoci vysvětlila a uvedla na pravou míru, a tím mi podala pomocnou ruku. Zas se mi trochu ulevilo, že na ten boj nebudu sama a mám se na koho obrátit. Věděla jsem, že v Prahu pracuje nějaký kluk, který má osobní zkušenost s duševní nemocí a doufala jsem, že je propojí. A tak se taky stalo. Od té doby za Dominikem pravidelně jezdí a sdílí spolu svoje pocity. Já se na něj, také obracím, když potřebuji nějakou radu a pomoc. Vždy mi vyšel vstříc.

Při téhle hospitalizaci Dominikovi zjistili hepatitidu typu C. Další rána, aby toho nebylo málo. I léčba trvala velmi dlouho, bylo to nekonečné čekání, kdy bude Dominik opět zaléčený a bude moci nějak fungovat ve společnosti. Dostával neskutečné množství léků. Měl třes, vytékali mu sliny z úst, ten pohled nebyl moc příjemný, ale pořád jsem si říkal, že tenhle stav je dočasný a zase bude líp. Prosil, ať ho vezmu domů, že z něj dělají zombie. Vysvětlovala jsem mu, že to tak není i když jsem věděla, že jo. Snažila jsem se ho podporovat. Pořád si něco přál, tak jsem se mu to snažila okamžitě zajistit (boty, telefon, bundu, rifle, potraviny, cigarety atd.) jezdila jsem za ním, jako Ježíšek.

V červnu ho propustili a nám začal boj. Opět přestal užívat léky a vletěl do drog, jako neřízená střela. Domů chodil sporadicky, vodil k nám kdejaké podivné lidi na noc. Nosil domů věci z popelnic. Jeho pokoj vypadal jako doupě. Bordel, špína, propálená postel i ložní prádlo. Ve skříni neměl téměř žádné oblečení. Snažila jsem se mu domlouvat, ať takhle nežije, ale bylo to zbytečné. Vždy když nebyl doma, tak jsem jeho pokoj vygruntovala a za dva, tři dny to bylo to samé. Jeho chování vůči nám i mladším sourozencům bylo agresivní, byl vulgární, choval se jak zvíře. Do detailů nechci zacházet. Byla jsem nešťastná, pořád jsem přemýšlela, co budu dělat. Radila jsem se s peerem z Prahu a ten to řešil se svojí vedoucí. Na základě jejich rad jsem začala jednat. Napsala mail psychiatrovi, který mi nachystal doporučení k hospitalizaci. S tím jsem šla na policii. Nestačilo jim to. Tak jim psychiatr poslal příkaz k hospitalizaci. Ale někde se stala chyba a Dominik se vesele potuloval po Hodoníně, občas něco ukradl, občas někoho slovně i fyzicky napadl, ale pořád to bylo pro policii málo. Na Silvestra rozbil auto a rozkopal dveře na ubytovně. To už ho policie zadržela, ale za pár hodin byl venku. To už mi  bylo velmi divné. Začátkem ledna jsme jeli na kontrolu k psychiatrovi. Ptal se mě, jak je možné, že se nic neděje. Tak jsme si to řekli a on mi osobně předal příkaz k hospitalizaci. Ale protože jsem s policií neměla dobré zkušenosti, tak jsem si zašla na MěÚ Hodonín za sociální pracovnicí, která napsala na policii dopis, že chování Dominika na veřejnosti není úplně v pořádku, přiložili jsme příkaz k hospitalizaci a já ho tam ještě osobně zanesla a hned se začalo jednat. Za to jsem jí neskutečně vděčná. Moc mi pomohla. Domču zadržela policie někde v parku a po vyšetření v hodonínské nemocnici ho odvezli do PNK. To byla doufám, že už poslední hospitalizace, která proběhla začátkem roku 2020.

Tentokrát nebyl Dominik umístěný na nejhorším oddělení 6A, ale na oddělení 12A. Tady paní doktorka přiměla Dominika, aby si nechal aplikovat depotní injekce. Zhruba po dvou měsících ho pustili domů. Ze začátku se zdržoval Dominik doma, protože se bál onemocnění Covid-19. V létě, kdy se zákazy začaly uvolňovat, už i Dominika to táhlo ven, hlavně do Hodonína. A, jak se říká, příležitost dělá zloděje, mám velké podezření, že znovu užívá drogy. Byť to není pravidelně, tak přesto abstinovat nevydržel. Snažím se s ním o tom mluvit, ale většinou mi odsekne, že nic neužil. V tomhle období od propuštění až do teď je Dominik v dobrém psychickém stavu. Se svými sourozenci si dokáže pohrát a být s námi, s rodinou. Občas s námi vyrazí na výlet nebo do lesa na procházku nebo jsme chodili sbírat houby. Velmi si užívám, když někam jdeme jako kompletní rodina. Je to super pocit. Občas má Dominik výkyvy v chování a je vzteklý, ale jsou to chvilkové záchvěvy. Momentálně žijeme poklidným životem. Za tento čas jsem vždy velmi vděčná.

Chtěla bych Vám ještě říct, že velikou úlevu jsem cítila, když jsem Dominikovu nemoc přijala, srovnala jsem si to v hlavě. Už nic netajím a nedusím v sobě. Dokážu o ní mluvit s kýmkoliv, nemám žádné zábrany ani se nestydím. Ta tíha na srdci zmizela. Nebudu lhát, že mě návrat nemoci nesemele, ale vím, že zas bude líp. Dřív nebo později, ale bude. Také mi velmi pomáhají společná setkání neformálně pečujících rodičů nebo jejich blízkých, kdy sdílíme svoje zkušenosti, příběhy z našich životů s duševním onemocněním.

Ještě jsem zapomněla napsat, že zhruba před rokem a půl jsem dala žádost na soud na omezení svéprávnosti Dominika, který proběhl v říjnu 2020, kdy soud rozhodl v můj prospěch na tři roky. Nechci se obhajovat, ale okolnosti mě k tomu přinutily. Domča v manickém stavu je velmi nevyzpytatelný. Jako matce mi to nebylo ani trochu příjemné, že jsem k tomuto rozhodnutí musela dospět, ale pro ochranu rodiny jsem to udělala. Ale nikdo a nic nezmění, že při Dominikovi budu vždy stát, budu mu pomáhat a budu pro něj oporou, vždy když to bude potřebovat. Svého syna miluji.