Nemám zaručený recept pro depresivní stavy člověka, přesto bych vypíchla pár důležitých bodů, které mi pomohly, fáze, kterými jsem prošla a osvětlila vám, jak jsem ke svému nynějšímu stavu došla.

Prvním zásadním krokem bylo před víc, jak rokem, uvědomění si, že potřebuji pomoc od psychiatra. Psychoterapie mě totálně rozložila, byla jsem mimo, měla černé myšlenky, do školy jsem téměř nechodila… všechno bylo špatně a na pytel. A tak jsem se kousla, přiznala si, že jsem nemocná na hlavičku, připustila si, že potřebuji lékaře a že to není žádná ostuda a taky, že mi bude chtít onen lékař pomoci, nikoliv mě nadále rozkládat.

Stalo se tedy následující: v prvních měsících roku 2017 jsem šla dobrovolně poprvé k psychiatričce. A ta mi po hodinovém povídání předepsala mé první prášky.

Paní doktorka byla milá a vstřícná, přišlo mi najednou strašně blbý, jak jsem o tom snad až zbytečně uvažovala… doktorka totiž nekousala, projevovala zájem, absolutně nebyl důvod, proč bych se měla cítit zdrchaně.

Oukej, první a velmi zásadní krok by byl za mnou. Ale prášky nejsou spása, je potřeba k tomu něco dělat. A zde bych si dovolila menší povídání.

Kdyby mi někdo ve stavu, v jakém jsem byla, řekl typickou větu „všechno je to jenom v hlavě“ asi bych ho praštila. Když jste totálně mimo, tak je naprosto k ničemu vést tyhle rádoby moudré řeči. Dnes už vím, že na tom něco je, ale taky vím, že rozrušenému člověku nemá smysl tohle říkat. To ho spíš naštvete.

Když jste mimo, ocitá se člověk ve stavu, kdy má omezený rozhled. Člověk začne  přemýšlet úplně jinak a není schopen se povznést a vidět i něco jiného (když jste zrovna např. v silně depresivní fázi). Proto, i když to někdo myslí dobře, nemá prakticky žádný smysl vést nějaké motivační rozhovory. Vyjde to úplně nazmar.

Nemohu říkat, že to platí plošně, ale myslím, že se toto dá aplikovat na spoustu lidí; ona ta akutní fáze rozjitření opravdu velmi významně omezuje zdravý nadhled a vůbec rozum jako takový.

A čím víc jste v háji, tím více máte onen nadhled omezený; prostě žijete jen ve svých bludech…

I já byla přesně takhle mimo. Přesto tu bylo něco, co mě dokázalo velmi pomoci. Je to vůle.

Ale jak?

Myslím, že je velmi důležité držet si určité své zajeté rituály. Tzn. stále bazírovat na styku s rodinou/kamarády, stále být občas (klidně i často) celkově ve společnosti, třeba v divadle, kině nebo nákupáku, parku… Dále se věnovat svým koníčkům, a pokud to jde, tak se i nadále rozvíjet – třeba zkusit učit se cizí jazyk, nebo nový sport. Chce to pravidelně být akční, ale také poctivě odpočatý. Chce to neustále v sobě křísit radost, touhu po poznání, touhu po životě…

Další, naprosto nezbytnou věcí  – a věřte, že vím, o čem mluvím – je zbavit se stresoru, je-li ve vaší blízkosti. Chce to radikální řez.

Já se zoufale snažila, ale bylo to tak silné a vyčerpávající, že jsem i já ke konci už skoro nemohla, koneckonců, ani se nedivím, že mi selhalo fyzické – a vlastně i duševní – zdraví.

Ale žiji pořádně až teď, období zhruba 4-5 let bylo docela dramatický. To jsem se postupně vzpamatovávala.

Tím se tedy dostávám zpět k řešení deprese – první byla psychiatrička a jak jsem již psala, bylo k tomu potřeba ještě zbytku vůle.

V praxi to znamenalo to, že jsem místo, abych byla dále ležákem zavřeným doma, najednou začala chodit na procházky s foťákem. (A fotky jsem následně upravovala, což dělám dodnes, neb mě to baví.) Dodnes nezapomenu na tu první, která se odehrála krátce po tom, co jsem začala užívat prášky. Byla jsem nabuzená, asi ne jimi, ale spíš tím pocitem, že jsem se někam posunula.

Pak přišla nabídka brigády, která byla nakonec mou první, kterou jsem si byla schopná udržet víc, jak dva týdny – skoro půl roku!

Dále jsem dostala vysněnou elektrickou kytaru, sama jsem si vydělala na kombo, poté mi máma splnila přání a prožily jsme spolu krátkou dovolenou, začala jsem zase psát básňotexty…

Vidíte, najednou se dělo tolik věcí, ale drtivou většinu z nich jsem iniciovala já – čili já skutečně měla zbyteček vůle a jen díky ní jsem byla doslova schopná vstát z popela jako ten Fénix.

Umím si představit, člověka, který se cítí blbě, depresivně, že tato slova jsou pro něj těžká a možná neuvěřitelná. Já popisuji vlastní zkušenost a mě opravdu pomohlo užívat pravidelně medikaci a držet se svých koníčků, i když mě vždy nebavily a bylo těžké u nich zůstat. Nějak jsem vnitřně věřila tomu, že se to prostě jednou zlomí… a ono se to zlomilo.

Zkuste tedy třeba jako já jít najednou jen tak na procházku a všimněte si svých pocitů – máte radost? Líbí se vám ta krásná příroda? Už se těšíte, jak navštívíte další místa?

Pokud si odpovíte kladně na tyto otázky, pak si můžete gratulovat! Máte vůli, a tedy naději na to, že se stav skutečně zlepší. Budete totiž schopní pro to něco dělat.

Prášky nepůsobí hned, působí až za několik týdnů, proto je potřeba kritické období, kdy ještě nepůsobí, něčím vykrýt – nejlépe nějakou aktivitou. Zkuste se vracet ke koníčkům, choďte do práce…

Tak, jak se mi najednou nabalily na sebe pozitivní věci – pracovala jsem, zlepšila si domotaný biorytmus, věnovala se opět postupně koníčkům, stýkala se s kamarády – začaly též působit prášky. Černé myšlenky začaly pomalu ustupovat.

Přesto přišel zlom – podzim a zima. Zase jsem v tom lítala. Nedostatek sluníčka a blížící se svátky mě znovu srazily na kolena. Prášky mi musely být navýšeny a já horko těžko bojovala se silnou depresivní epizodou. Byla jsem ještě unavenější než normálně, byla jsem bez práce, školu jsem musela opět přerušit, zase mi v hlavě lítaly černý myšlenky…

Bylo to blbý. Ale musela jsem to prostě přežít. Pomáhala mi naděje na zlepšení, vzpomínky na mé koníčky a víra, že se to zlomí. Takže nezoufejte, pokud jste na dně, je velká pravděpodobnost, že se od něj odrazíte. Musíte věřit, řešit se, něco dělat, a hlavně pečovat o tu svou vůli. Bez ní jako by člověk nebyl.