Tibor, student DAMU

 Pro spoustu lidí je dětství obdobím, kdy věci mají svůj pořádek. Pokud nezažijeme nějaké větší trauma, tak nás až do období dospívání provází pocit, že všechno má jasný smysl. Není nic, co by nám kazilo tento krásný pocit vzájemné spřízněnosti se světem. Jsme v něm doma. Jsme v úzkém kontaktu se svými dětskými emocemi, které nás tím, že se projevují, moudře provázejí životem. Věříme, že každý smutek má svou jasnou příčinu a že ze všeho se dá vyspat, vybrečet, vypovídat. Že naše duše si se vším poradí a rovnováha se obnoví. Alespoň u mě to tak bylo.

Den kdy jsem pochopil, že jsou i jiné smutky a že i duše může onemocnět, byl dnem, kdy do mého života poprvé přišla deprese. Byl to úder z naprosto neznámého světa. Studený, nečekaný, nepochopitelný. Zpětně, když se na toto období svého života dívám, nic nenasvědčovalo tomu, že by mi mělo přeskočit. Byl jsem vlastně dokonale šťastný 15-letý kluk. Během slunečného červnového odpoledne, obklopen spolužáky, uprostřed rozesmátého rozhovoru jsem to najednou ucítil. Jako by mi někdo do hlavy vrazil nějaký střep. Hlas v mé hlavě začal nabírat hodně nepřátelskou rétoriku. Hodně zákeřný tón. Začal mi říkat, že jsem hloupý, že jsem hloupý až tak, že nic kolem sebe nemůžu pořádně vnímat. Najednou jsem pocítil, že všechny předměty kolem sebe “nevidím pořádně”. Že jakkoli důkladně se podívám na věci kolem sebe, nikdy je nebudu vidět celé. Cítil jsem, jak ta temnota tepe ze všech stran, jak hrozí, že všechny ty strany na mně najednou padnou a zavalí mně. Zvláštní fičák ale ne, s drogami jsem v té době neměl zkušenosti žádné.        

Po tomhle zážitku následovalo několik týdnů úzkosti, kdy jsem nechápal co se děje, pak dva měsíce prázdnin a větší úzkosti, kdy jsem věděl, že něco silně není v pořádku, ale nevěděl jsem co s tím, a pak několik dalších měsíců nepředstavitelné duševní trýzně. Bylo mi jasné, že jsem onemocněl. Onemocněl na hlavu. Po nějakém brouzdání na netu se mi můj problém začal vynořovat v jasnějších konturách. Deprese. Spousta příznaků seděla: pocity smutku, beznaděje. A hlavně úzkost. Do té doby nepoznaná, chorobná úzkost, která na každém dnu spočívala jako mokrá šedá deka. Měl jsem i somatické symptomy: začali mi padat vlasy, bolela mě hlava, krk, začal jsem mít problémy s dýcháním. Díkybohu, až na pár vyhrocených momentů, jsem mohl jíst a spát. Probuzení byla ale strašná. Když je člověk smutný tak “normálně”, často se mu říká: ”Vyspi se na to. Ráno moudřejší večera.” Ne tak s depresí. Rán jsem se bál nejvíc. Bál jsem se momentu, kdy otevřu oči, a bolest se vrátí v plné síle. Nejhorší bylo, že jsem nechápal, co se stalo. Jak se stalo, že tahle odporná věc mi sedla na hlavu. Právě mně. Proč právě mně? To jsem se ptal často a strašně moc jsem si přál, abych mohl vrátit čas do momentu, kdy jsem byl ještě zdravý, normální kluk. To se ale nedalo. Musel jsem se s tím porvat, nejlépe jak jsem uměl.

 To, co zpětně považuji za první epizodu své deprese, jsem nakonec nějakým způsobem zdolal sám. Poté, co jsem poprvé a na dlouhou dobu naposled navštívil “odbornici”, která mi jako léčbu chtěla předepsat (a předat) nějaké sopečné kameny rozpustné ve vodě, jsem se rozhodl to řešit svépomocně. Začal jsem cvičit, dopřával jsem si potřebný klid, když na mě přišel horší stav a povídal jsem si o tom s rodinou. Podporovali mě, jak nejlíp uměli, i když příliš nechápali co se děje. Hodně jsem přemýšlel o tom, co se stalo a stal jsem se expertem v uklízení své hlavy. Postupně a pomalu jsem se z temnoty vyhrabával ven. Po půlroce od momentu, kdy ty hrozné stavy přišly poprvé, jsem se cítil víceméně schopný života. Byl jsem to téměř znovu já.

 Byl jsem ale změněný. I když jsem během dalších let žil vlastně normálně a někdy i šťastně, cítil jsem, že deprese tam pořád někde je, že ve mně pluje jako inkoust, že čeká na moment, kdy budu slabší, aby mě zase mohla chytnout. Byl jsem melancholičtější, přemýšlivější než předtím. Moje sebevědomí, které nikdy nebylo do nebe sahající, bylo teď ještě křehčí. Pravidelně přicházely propady nálad trvající zhruba týden, které mohl vyvolat i naprosto drobný impuls a které neodešly, pokud jsem neměl několik hodin klidu a ticha, kdy jsem si s depresí pokecal a nezamknul ji za nějaké mříže v zadní části mé hlavy. Ty propady díky bohu nebyly tak hluboké a bolestivé jako ten úvodní půlrok, ale byly dost časté na to, aby mi postupně ubývalo sil. Rval jsem se těmito lehkými depkami asi tak šest let. Postupně se začaly prodlužovat. Na dva týdny, na měsíc a půl, až se nakonec jedna prodloužila na deset měsíců. To považuji za svou druhou epizodu.

 Ta skončila až díky zásahu psychologa, což pro mě byla velká lekce z pokory, protože až do momentu, kdy jsem jeho pomoc vyhledal, jsem svou depresi pořád považoval za slabost. Za slabost na sobě i na ostatních. Dostal jsem se přece z první epizody vlastními silami, řešil jsem to “po chlapsku”, absolvoval jsem spoustu drsňáckých brigád, začal jsem boxovat, blablabla. Takhle se dá z toho dostat, říkal jsem si. Nedá. Nebo jenom do určité míry. Navzdory tomu jsme ale, poté co odezněla nejhorší bolest, s psychologem po několika sezeních terapii ukončili. V té době jsem myslel, že jsem už celkem fit, dnes to vnímám tak, že neudělal jednu velmi potřebnou věc: neotevřel další témata. Je taky důležité na jakého terapeuta člověk narazí.

 Nechtěl jsem, abych si tuhle zkušenost zopakoval potřetí. Ale stalo se. Před dvěma lety jsem cítil, že mi v hlavě zase začíná něco šramotit. Povědomé myšlenky a přece to bylo něco trochu jiného. Deprese (nebo alespoň ta moje) se v průběhu let měnila. Měla stejný základ, ale měnila své taktiky, svůj arzenál. Tahle třetí a (zatím) poslední epizoda byla ta, kde jsem cítil největší beznaděj. První rok jsem byl ještě navenek v pořádku, žil jsem a fungoval vlastně velmi kvalitně. Ale uvnitř jsem cítil rozrůstající se prázdnotu. Jakoby se do mě něco zakouslo a vždy, když jsem se chtěl něčím nechat nadchnout, unášet se nějakou vizí, to něco se zakouslo ještě víc a každou víru v cokoliv zadusilo v zárodku. I přes to jsem ale měl pocit, že odborná intervence není nutná. Po roce tohoto stavu a po tom, co se ve škole vyskytlo víc stresů, jsem byl ale konfrontován s tím, kolik toho bublá pod povrchem. V jednom momentu jsem zkrátka vybouchnul a povolil. Vlastně jsem si řekl: Proč bych se měl dál s tou depresí rvát? Rvu se z ní už deset let a prakticky bez odborné pomoci. A proč bych se měl vůbec dál rvát? Stejně nevěřím tomu, že život má smysl. Jsem unavený.

 Všechna ta temnota se vyvalila ven. A i když jsem se následující měsíce snažil ze všech sil ty stavy ovládnout, pořád se vracely. Ten hnusný hlas v mé hlavě všechno zpochybňoval, rozebíral na atomy, v mém nitru nezůstal kámen na kameni. Pocity marnosti a bezvýznamnosti byly nesnesitelné. I když jsem se v té době už taky nějaký ten pátek věnoval dobrovolnictví, ani to tolik opěvované “vyjití ze sebe” nepomáhalo. O nějakou dobu později jsem velmi seriózně začal uvažovat nad možností hospitalizace. Cítil jsem, že potřebuji na tu svou 90% času rozervanou duši nějaký intenzivní léčebný pobyt. Terapie, na kterou jsem začal chodit jednou za měsíc, nedělala téměř nic (jak jsem řekl, je důležité na jakého terapeuta člověk narazí). Kvůli různým povinnostem jsem ale tuto možnost odsunul na dobu neurčitou.

Je legrační jak chce být člověk s psychickým problémem do posledního momentu silný. Nebo alespoň působit dojmem silného. Pro koho? Pro sebe, pro okolí? To nevím jistě, ale co vím téměř jistě je to, že nebýt pandemie koronaviru, která nás všechny uzavřela do karantény, na psychiatrii bych se dostal mnohem později. Asi bych do posledního momentu zkoušel, kolikrát mně ještě bude bavit opět vstávat a rvát se. Častokrát nám musí jít o život, abychom se odhodlali na takhle závažné rozhodnutí. Karanténa a s ní spojená izolace tohle zařídily. V době kdy jsem nastoupil na léčení, o život už šlo.

Nakonec jsem na něm strávil tři měsíce a ukončil ho ke konci letních prázdnin. No, bylo to  o fous. Na jednu stranu někdy pořád nechápu jak je možné, že jsem poslední rok přežil, na stranu druhou taky nechápu, jak je možné, že i přesto všechno se vlastně někdy cítím opravdu dobře, a v jistém smyslu (a to nepřeháním) líp než kdykoliv předtím. I když první dny na psychiatrii obsahovaly nejtemnější chvilky v mém životě, nastoupit tam bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Dostalo se mi tam tolika pozitivních vlivů, že z nich budu čerpat ještě dlouhou dobu. Ano, člověk dokáže být opravdu tuhý tvor. Vydržíme neskutečné utrpení jen proto, abychom se probojovali k něčemu lepšímu.

Zkušenost s nějakou formou psychického problému otevře člověku naprosto nový svět. Svět, do kterého by někdy rád nenahlédnul, ale v každém případě svět, který dokáže být pořádně fascinující. Spoustu věcí, ve které jsme předtím měli neochvějnou jistotu, duševní nemoc naprosto nekompromisně smete. Vezme nám půdu pod nohama a nebe nad hlavou. Postaví před nás množství zneklidňujících otázek. Například: Kdo jsem, když jsem někdy naprosto závislý na cizí pomoci, abych přežil? Co vedlo k tomu, že jsem onemocněl? Když jste muž: jsem pořád ještě chlap, i když jsem duševně nemocný? A co je vlastně nemoc? Co je „zdravý pohled na život”? Co je normální, kdo je normální? Je normální depresivní člověk, který chodí na terapie a snaží se dát svůj život do pořádku, nebo psychicky “zdravý” jedinec, kterému by nějaké sebepoznání prostřednictvím psychologa prospělo, ale místo toho žije svůj život bez dávky sebereflexe?

Nedělám si nárok na žádná stoprocentní tvrzení, ale jedna věc se mi vyjevuje téměř jistě: deprese, nebo jakýkoliv duševní problém se vyhýbá většině pokusů o zaškatulkování. Duševní nemoc je velmi komplexní, multifaktoriální a obtížně uchopitelná záležitost. Každému pomáhá něco jiného. Někomu léky, někomu terapie, někomu radikální změna životního stylu, někomu něco úplně jiného. Tak jak na světě nejsou dvě naprosto identická lidská těla, tak nejsou ani dvě stejné duše. Každá má své specifické záhyby, mělčiny, zákruty, vrcholy, propasti a zmapovat její terén je celoživotní prací každého z nás. Těžkou, ale věřím, že v konečném důsledku velmi osvobozující a obohacující.

Navzdory všemu utrpení jsem za svou zkušenost s depresí vděčný. Ty bolestné rozpory, do kterých člověka uvrhne, ho nutí přerůst jeho osobnostní limitace, zbavují ho předsudků a co je nejdůležitější: učí ho naslouchat.

Na konec ještě jeden krátký příběh z prostředí mé profese (jsem student herectví), který krásně demonstruje asi tu nejnebezpečnější věc na depresi: velmi, velmi často není vidět. I proto musíme pamatovat na to, že právě vedle nás může trpět člověk, o kterém bychom to nikdy neřekli:

Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.

„Jste nemocen, pane?“

„Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“

„Co je vám?“

“Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí, i sebe. Nemohu spát.“

„To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“

„Jaký je to lék?“

„Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“

Bledý muž se uklonil a řekl smutně:

„Já jsem Deburau, doktore.“