Předem musím konstatovat, že sdílet vlastní příběh není jednoduché. Věci, o kterých budu psát, jsou velmi osobní a některé vzpomínky jsou stále velmi bolavé. Na psychiatrii se léčím od roku 2017, kde počáteční diagnóza zněla: panické ataky a agorafobie. Nyní po třech a půl letech terapie se moje sbírka diagnóz poměrně rozšířila. Pochopila jsem, že to, co zpočátku vypadalo jako psychické zhroucení, je důsledek mého dosavadního života plného stresu, napětí a strachu.
Narodila a vyrůstala jsem v sociálně slabých poměrech. Vztahy v rodině byly plné násilí, vulgárních slov a já sama jsem toto vše zažívala ve velké míře na vlastní kůži. Úzkost a strach, který jsem pociťovala každý den, nastartovalo životní cestu, která byla plná překážek a pocitu, že na tento svět nepatřím. Pro nikoho nejsem důležitá, kdybych zmizela, nikdo si toho ani nevšimne.
Často jsem se vědomě odpojovala od tohoto světa a vytvořila jsem si svůj vlastní svět, kam jsem utíkala před nebezpečím. Zachránil mě, když jsem v dětství zažila sexuální násilí a ze strachu jsem o této nechutnosti nemohla mluvit. Bohužel se tato “nechutnost” v mém životě ještě zopakovala. Nikdy jsem nepřijala svoje tělo a velmi se za něj stydím. Puberta byla velmi smutná, nechtěla jsem být ženou, nechtěla jsem žít, neměla jsem nic, co by mě drželo na tomto světě. Byla jsem donucena jít brzy do práce. Pak přišlo první dítě, se kterým jsem zůstala sama, ale to mi nevadilo. Milovala jsem svoje dítě od první chvíle a snažila se ho chránit. O pár let později jsem se vdala, protože jsem otěhotněla a nechtěla jsem zůstat se dvěma dětmi sama. Bohužel to nebyla dobrá volba a následky se projevily velice brzy. Starala jsem se o děti, byly pro mě tím nejdůležitějším v životě. Snažila jsem se, aby měly rodinu, kterou já sama nezažila. Partnerem jsem byla neustále tlačena do role dokonalé ženy a vše co jsem dělala, muselo být perfektní, protože jinak jsem za nic nestála. Mnohokrát mi partner ve svém chování připomněl dětství. Začala jsem zažívat pocity bezmoci a nechtělo se mi žít, ale kvůli dětem jsem všechno zakryla maskou hodné a obětavé mámy. Chtěla jsem z nefunkčního vztahu odejít, ale…
V září 2017 jsem propadla těžké depresi, kterou už jsem dále nezvládala maskovat. Měla jsem pocit, že jako člověk za nic nestojím a v životě mě už nic dobrého nečeká, že moje děti nejsou šťastné a já jako matka selhala… chtěla jsem umřít…(…skočit z mostu a už mít klid…)
V “TEN DEN“ mě zachránily velmi silné panické ataky ve spojení s těžkou agorafobií a v prosinci jsem poprvé navštívila psychiatra, kterého jsem si musela najít sama. Odmítala jsem hospitalizaci, což lékař respektoval a snažil se mi pomoct v prvních týdnech léčby v domácím prostředí.
V lednu 2018 jsem potkala terapeuta z výcviku, který mě o pár měsíců později přivedl do organizace Práh. Byl to nový svět plný hodných lidí, kteří mi pomáhali, a já se konečně poprvé v životě necítila sama.
Nyní je rok 2020 a já mám za sebou nespočet terapií s lidmi z výcviku, kde jsem i našla svou novou rodinu. Také docházím pravidelně na terapie v Brně
Trénuji v terénu se svojí Prahovskou asistentkou a začala jsem chodit do práce. V centru zotavení jsem od roku 2019. Trávím tu čas s lidmi, kteří si na nic nehrají a všichni pracovníci i dobrovolníci jsou moc fajn.
Můj život nyní nabírá úplně nový směr a doufám, že poučena z předchozích let, půjdu nyní klidnější cestou plnou pochopení k sobě samé i k ostatním. Všichni prožíváme svá osobní dramata bez ohledu na diagnózu.
Touto cestou také velmi děkuji všem minulým i nynějším sociálním pracovníkům organizace Práh, kteří mě trpělivě provázeli a neustále provází na mojí cestě k zotavení.